VÝTVARNÁ KRÁSA HOUSLÍ-VERSUS JEJICH ZVUK | Housle Lanc

VÝTVARNÁ KRÁSA HOUSLÍ-VERSUS JEJICH ZVUK

Už jenom tvar houslí předurčuje jejich výtvarnou krásu. Doprovodem je někdy až jejich opravdu čarovný zvuk.
Mohutnost tónů a jejich barevnost dělají z houslí to geniální, co už je po dlouhá staletí obdivováno.
Řemeslná krása, dokonalost práce a zvuk jako výsledek práce při stavbě houslí je podmaňující.

Je však skutečností, že zvuk houslí sám o sobě bez řemeslné
dokonalosti a krásy může existovat, ale sama jenom řemeslná krása bez
houslového zvuku ne – byla by pouze jako obraz pro pověšení na stěnu,
artefakt.
Je proto třeba si stále uvědomovat, že housle jsou v prvé řadě
akustickým výtvorem. Co obdivovaných starých houslí bez této řemeslné
dokonalosti existuje jako nástroje stále vysoce ceněné, zatím co ty
nádherně řemeslně provedené zůstávají nepovšimnuty, nemají-li pro
houslisty onen požadovaný a hledaný zvuk spolu s barevností tónů.
Ideálem ale je a navždy zůstane, jestliže řemeslná dokonalost je doprovázena mohutným a barevným zvukem.
Tohoto ideálu je ale nesnadné dosáhnout, protože to je něco při
stavbě houslí těžce uchopitelné, co jako by bylo ono tradované
tajemství, které se houslí vždy a vždy dotýká.
Staří italští mistři toho ale dosahovali. A to neměli dnešní
nářadí, měřidla, generátory kmitů a jiné pomůcky, měli jen svoje myšlení
a z něho plynoucí experimentování, ruce a sluch. A jejich nástroje
obdivujeme dodnes.
Osobně jsem nesmiřitelný zastánce priority zvuku houslí a jeho
barevnosti. Mám pocity smutku když houslaři prohlížejí a posuzují
nástroj a oceňují řemeslné provedení korpusu, otvorů effa, výložek,
šneku krku, laku a dalšího, ale na tento nástroj si ani – tak řečeno –
nebrnknou. Zvuk jako by byl pro ně něco vedlejšího…
Ale posluchač v sále přece posuzuje a oceňuje jen výkon umělce a zvuk
houslí a ne jejich effa, šnek hlavice a lak. Opravdu je z této stále
trvající skutečnosti smutno.
V žádném případě ale neberu v ochranu a také neobhajuji
nedokonalost řemeslného provedení ve stavbě nástrojů – ale také v žádném
případě nechci, aby bylo možné se schovávat jen za řemeslnou dokonalost
při absenci mohutného zvuku a jeho barevnosti jako vlastnosti u houslí
nejdůležitější a také nejpožadovanější.
Že se vždy u houslí jedná hlavně o mohutnost a barevnost zvuku,
svědčí třeba zvukové soutěže pořádané už v r. 1921 v Paříži a nověji v
r. 2005 také ve Francii.
V r. 1921 se v tónovém hodnocení utkaly housle francouzských
houslařů a |Maďara Totha se šesticí houslí nejslavnějších italských
mistrů, a to Magginiho, Amatiho, Stradivariho, Guarneriho a
Guadagniniho. Výsledek byl pro všechny překvapením. Housle Francouze
Aubryho porazily všechny nástroje italských mistrů a housle Maďara Totha
některé z nich.
Soutěž v r. 2005 zmiňuje ve své bakalářské práci na pražské HAMU z
r. 2011 violistka Kateřina Lískovcová ze třídy prof. Lubomíra Malého
následovně :

„Před dávnou dobou jsem viděla dokumentární film „Záhada
stradivárek“, který se právě zaobíral problematikou toho, do jaké míry
jsou tyto housle opravdu nepřekonatelné a kde v tomto ohledu začíná
legenda. V průběhu pořadu proběhly postupně rozhovory s několika
houslistkami a houslisty ( jednou z účastnic byla i Anne –Sofie Mutter).
Kladené otázky se týkaly jejich vztahu k Stradivariho houslím, a to
také byli tázány a tázáni, zda by byli schopni určit, jestli se opravdu
jedná o některý z jeho slavných nástrojů. Většina z nich odpověděla, že
jejich zvuk je tak specificky krásný, že by je jistě poznali pouze po
sluchu. Že pro ně samé je hra na takové housle zážitek a rozdíl poznají
při prvním přiložení smyčce. Poté byl v hudebně-akustické laboratoři
University Pierra a Marie Curieových v Paříži proveden pokus – tedy
soutěž zvukové kvality stradivárek a dalších tří houslí francouzského
houslaře Jacquese Foustiera. Ten také potom zasedl do poroty a spolu s
ním dva hudební kritici. Dalšími porotci byli houslisté- francouzští
sólisté, kteří housle se zavázanýma očima zkoušeli. David Grimal a
Raphael Oleg. Ani jeden ze zúčastněných slavné housle nepoznal, dokonce
byly kritizovány stejně jako dvoje další a největší ohlas nakonec
sklidily třetí housle Jacquese Foustiera… Je tedy jasné, jak vyplynulo i
z rozhovoru s doktorkou psychologie, že co se týká fenoménu těchto
zázračných houslí, při jejich vědomém poslechu hraje značnou roli
podvědomí.“

(V originále „The Mystery of Stradivarius“ 2005, scénář Stephane Begoin a Catherine Remoissenet, režie Stephane Begoin)

Proto by snahou každého houslaře mělo vždy být docílení
mohutného a barevného zvuku houslí. Když se k tomu přidá ještě
dokonalost řemeslné práce, pak krása nástroje se objeví v celé své
úžasnosti.
Jak se k tomu všemu alespoň přiblížit ?
Při nutných odborných řemeslných základech pouze prací, myšlením,
vědomým experimentováním a sluchem svým i přísných kritiků.
Je mnoho pilných a přemýšlivých houslařů, kteří se snaží o
dokonalost řemeslné dovednosti, ale kteří se již méně zajímají o
akustiku nástroje. A přitom není toho mnoho co by museli vědět. Jedná se
o pár akustických zákonitostí. Pomoci může dostupná literatura jako
kupř. kniha „Hudební akustika“ od prof. RNDr. Antonína Špeldy DRSc.,
nebo knížka od prof. Dr. Karl Fuhra – „Die akustischen ratsel der
Geige“. Zajímavé jsou i náčrtky tlouštěk desek italských mistrů houslařů
v knize „Svět houslí“ od Dr. Františka Skokana.
Stavba nástroje by měla mít zakončení v jeho pečlivém a přísném zkoušení a hodnocení.
Některému houslaři postavený nástroj jak se říká hraje, to
znamená, že má dostatek hlasitosti a barvy, jinému v tom směru hraje
nástroj méně a někomu téměř nijak, obyčejně, nezajímavě – až skoro pro
lepšího hráče nepoužitelně. Někdo postaví housle které mají v barvě tónů
více altového zabarvení, někdo zase v barvě více zabarvení sopránového.
Vždy by to ale měl být nástroj nosný a slyšitelný v každém místě
koncertního sálu. Větší naději na nosnost a slyšitelnost v každém místě
sálu má nástroj spíše altovější, a to už z principu fyzikálního hlediska
ohybu zvukových vln.
Zkoušení nástroje obvykle začíná v prostředí houslařské dílny.
Později se nástroj zkouší ve větším prostoru a nakonec ve velkém sále.
Vždy by se ale zkoušení nástroje mělo dít porovnáváním s nástrojem
jiným, nástrojem osvědčené kvality. Tak také zkoušíme postavené nástroje
s mými žáky, dnešními už výbornými houslaři.
Druhů zkoušení může být několikero.
Při houslařských soutěžích – po zhodnocení řemeslného a výtvarného
zpracování – se nástroj zvukově zkouší tzv. „za plentou“ a hodnotí ho
skupina odborníků – houslistů, pedagogů, hudebních kritiků a teoretiků.
Dále je to zkoušení „za plentou“ jen předními houslisty před jejich kolegy.
A také to může být zkoušení nástroje jednotlivými vynikajícími
houslisty, kteří ze své umělecké koncertní činnosti ví, jaké by měl mít
nástroj vlastnosti, aby mohl být označen za výborný.
Už můj učitel mistr houslař Antonín Kolomazník říkával v nadsázce,
že hraje i „bedýnka od cukru“. To proto, že vždy zdůrazňoval, aby na
houslích hrála dobře struna „G“, aby byla v tónu mohutná, barevně plná,
se zvýrazněním spodních alikvotů. Podle něho tím vynikaly nástroje od
Guarneriho.
Právě při zkoušení nástroje jednotlivými vynikajícími houslisty se
lze na to zaměřit a slyšet jejich názory, i když se třeba od sebe
malinko liší, neboť každý se snaží dostat z nástroje to svoje pojetí
tónu.
Obyčejně zkoušejí strunu po struně do nejvyšších poloh s přihlédnutím ke změnám barvy tónu a snadnosti ozevu.
Zkoušejí vyrovnanost všech strun co do barevnosti a intenzity zvuku. A zvlášť zkoušejí dvojhmaty a akordické skupiny tónů.
Závěrem bývají příjemné a poučné debaty o houslích a jejich
kvalitách a porovnávání zkoušených nástrojů s jejich nástroji, na které
už léta hrají.
Do zkoušení nástrojů také velmi výrazně zasahuje volba vhodných
strun. Osové napětí, které je u různých značek strun různé, dává také
různý kolmý tlak na kobylku ovlivňující chvění vrchní desky. Proto se
musí vyhledávat struny, které tomu kterému korpusu nástroje vyhovují
nejvíce.

Protože moje webové stránky jsou už na konci loučím se s „fenoménem“ houslí mým vstupním mottem …